Widget Image
MENU

Karel Pauzer (1936, Praha), sochař, keramik a grafik, patřící k nejvýraznějším, i když dosud ne zcela doceněným postavám českého umění 2. poloviny 20. a 1. čtvrtiny 21. století. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru sochaře Jana Kavana, kde se mj. potkal se svojí budoucí ženou Hankou Purkrábkovou, a se sochaři Zdeňkem Jílkem nebo Janem Hendrychem. Jeho práce mají rozpoznatelný rukopis, pracuje zejména s keramickou hlínou, často ponechanou jenom v surovém (vypáleném) stavu, místy pracuje s polychromií. Od devadesátých let využívá i umělou pryskyřici a další plastické hmoty. Od počátku inklinoval k figurativnímu vyjádření - nejprve v lidské figuře, později se začal soustředit primárně na zvířecí a následně i na rostlinnou říši. Postava zvířete sloužila k rozehrání celé řady situací a scén, které sice vycházejí z chování zvířat, ale v přeneseném smyslu velmi přesně odkazují na svět lidí a zejména na mezilidské vztahy. Emoce a vztahy jsou zdůrazněné sochařskou modelací, pro kterou má Pauzer mimořádný cit. Zvířata jsou nahá (ve smyslu bezsrsti), s napnutými svaly a zdůrazněnými kostmi, často i genitáliemi, vztahům mezi figurami v sousoší jsou přizpůsobeny i proporce. V souvislosti s Pauzerem se zmiňuje i jeho specifické objevování dnes již zapomenutých instinktů. Pečovatelka patří k mimořádným ukázkám jeho tvorby. „Pečující“ dominantní pes/fena (bez zdůrazněného pohlaví) svojí intenzivní péči naprosto zatlačuje, až utlačuje figuru ležící na zádech, která sice prokazuje cosi jako snahu o odpor, který je však úplně zbytečný a v zárodku potlačený. popiska: Karel Pauzer, Pečovatelka, 1989 pálená hlína s doplňky ze šamotu s pryskyřicí, vyztuženo ocel. značeno v dolní části monogramem

Eduard Ovčáček (*5. břazna 1933 v Třinci) je slezský malíř, kreslíř, grafik, vizuální básník, typograf. Žije a tvoří v Ostravě. V letech 1957–1963 na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě (v atelkéru Petera Matejky). V šedesátých letech působil jako pedagog na filozofické fakultě olomoucké univerzity (předmět grafické techniky), v roce 1991 se stal spoluzakladatelem nové Fakulty umění při Ostravské univerzitě, kde dlouhá léta vedl Ateliér Volné tvorby na Katedře intermédií. Tvorba Eduarda Ovčáčka je rozsáhlá, mnohovrstevnatá a komplexní. Začínal jako malíř pracující s velmi stylizovanými figurami, od nich postupně přes informel a strukturální grafiku přešel ke znakům - od kterých začal pracovat s existujícími i vymyšlenými písmennými znaky a strukturami. Dnes o Ovčáčkovi hovoříme jako o jednom z nejvýraznějších představitelů evropského lettrismu. Přes obrovský akcent na práci s písmennými znaky Ovčáček zcela nikdy neopustil figurativní vyjádření. Vynořovalo se vždy v dobách výrazných dějinných zlomů dějin Československa. Ovčáček v těchto figurativních pracích velmi přesně, bryskně a s nadsázkou nahlížel na mezilidské vztahy, politickou situaci a faleš a prázdnotu veřejných projevů. Mezi takové práce patří i předkládané dílo Strašidlo na hradě z roku 1981, formálně jde o koláž, do které je zapojena textilie, jeden Ovčáčkův grafický list, kresba… Na předkládaném obraze je pozoruhodná citace národních symbolů a prapodivné figury, která obraz ovládá. V něčem jakoby Ovčáček předjímal dnešní hlavu státu, včetně červených trenek na figuře vlevo. Ovčáčkovu figurativní problematiku se první pokusil zpracovat Jan Kříž v katalogu k nevelké výstavě v GVU v Hodoníně. Mj. konstatuje: „Odpovídá to pojetí člověka jako aktivního hybatele, ale zároveň i zpředmětnělé oběti nově symbolického obrazového děje. V díle se nově zvýrazňuje napětí mezi racionálně mechanickými rysy civilizačního kontextu dnešního lidského bytí a agresívní fyziologií pudově bezprostředního životního projevu.“ Kříž ovšem nemohl podotknout, že to je primárně odkaz k bezprostřední žité skutečnosti socialistické normalizace. popiska Eduard Ovčáček: Strašidlo na Hradě, 1981 koláž +

Malíř, kreslíř a grafik Eduard Antal (1929–2011) patří k významným představitelům československého neokonstruktivního umění a členům někdejšího mezinárodně činného hnutí Klubu konkretistů. Na výtvarnou scénu vstoupil ve druhé polovině 50. let tématy osamělých městských domů, vesnických stavení, sportovních hřišť a železničních závor, která ztvárnil klasickým přístupem olejomalby na plátně. Zahájením výuky na bratislavské Fakultě architektury SVŠT v roce 1953, tedy v technicistním, racionálně orientovaném prostředí inženýrského projektování, se Antalova výtvarná citlivost obohatila o zkušenosti, které podněcovaly zájem o nalézání souvislosti mezi přírodou a architekturou, a utvrzovaly jej v následném směrování k abstrakci, redukci a autonomizaci výtvarné formy. Příkladem jsou obrazy z počátku 60. let vystavěné na jasném členění obrazové plochy, v nichž umělec transformoval výchozí motiv krajiny do geometrické sestavy barevných ploch, linií a bodů. Příkladem jsou dnes již ikonické obrazy z roku 1966, kompozičně a tvaroslovně již zcela elementární ─ První sníh (1966), Městský motiv (1966), Proměna (1966) či Výchylka (1966). Veden svým vlastním vnitřním programem a v souladu s teoretickými myšlenkami Klubu konkrétistů a definicí termínu „konkrét“, jež označuje „nově stvořený předmět čistých forem“ dospíval Eduard Antal ve druhé polovině 60. let k uplatňování čistých výtvarných prostředků, jimiž lze vizuálně interpretovat objektivní obraz nové skutečnosti. Doposud viděnou realitu (krajina) nahradila věděná skutečnost (nová příroda). Snaha po objektivizaci výtvarného projevu se však netýkala jen tvarosloví, ale i nakládání s barvou, kterou Antal velmi často redukoval na přímý dialog bílé s bílou. Taktéž subjektivitu autorského rukopisu, čitelnou zejména při tradiční malbě štětcem, nahradila originální metoda vrstvené a sbrušované sádry, tedy technologicky originální přístup, který je principiálně blízký uvažování architekta. V nízko-reliéfních obrazech se Antal zaměřoval na možnosti budování prostorových plánů a optického vyjádření silových a pohybových dějů, které známe z dění v přírodě. Zajímal jej dialog hladkých a texturních povrchů, rozdílnost výšek jednotlivých plánů, sevření kompozice do pevného rámce či naopak