Mezi přátele manželů Janouškových patřila i Adriena Šimotová. Ta Vladimíru Janouškovi napsala v květnu roku 1979 dopis nazvaný Kamarádovi Vladimírovi. Ten končí následovně:

„Kamaráde Vladimíre, já chci psát o Tvých posledních věcech. A Ty jsi se začal vyvrtávat ze své ulity, odkudsi z druhé strany. Přehlédnu-li Tvé dílo posledních let, mám k němu neobyčejnou úctu. Někdy se mi zdá, a divím se tomu, jakoby pro Tebe znamenalo málo a že se díváš kamsi ZA. A vidíš v duchu všechny ty pomníky a realizace, které existují jen v Tvé mysli. Snad máš kus pravdy. Ale já obcházím kovové dveře Tvých výklopů a záklopů, ty podivné světy, kde figury jsou Tebou dány, ale divák s nimi může zároveň v dané relaci posouvat, jak se mu zachce. Tam se myslím, žes překročil sám sebe. Nevím, jestli jsi si vědom toho, co sám překračuješ a cítíš-li hodnotu tohoto překročení. Zdá se mi, žes překročil sám sebe. Nevím, jestli jsi si toho, co sám překračuješ a cítíš-li hodnotu tohoto překročení. Zdá se mi, jako by ses svým současným dílem dostal až za hranici svého myšlení. A pak možná žasneš a ptáš se sám sebe, co s tím. A vidíš, já právě těmto věcem především skládám svůj hold. Musil ses vzdát většiny všeho, na čem Ti záleželo. A někde, jakoby bokem, vyrostlo něco, snad nejen navzdory, něco velice autentického, jehož smysl není ve vnější službě, ale existuje sám o sobě. A tam se blýskne pravda. Podařilo by se nám ji dostihnout, kdybychom nebyli biti? To však je řečnická otázka, jejíž řešení leží mimo nás. Pro nás zůstává platné to, co v dané chvíli je možné ještě udělat: ono PŘESÁHNUTÍ.“

Adriena Šimotová, Kamarádovi Vladimírovi, in: Vladimír Janoušek – Věra Janoušková: výběr z díla, Plzeň 2004.

Oslava šedesátých narozenin Vladimíra Janouška, U Kotlářky, Praha, 1982 (Vladimír Janoušek tančí s Adrienou Šimotovou, Jaromír Zemina s Věrou Janouškovou)
foto: Ivo Janoušek