Zdeněk Kučera Bílý čtverec II, 1991 akryl, latex, plátno, 100 x 100 cm Dynamický čtverec, 1991 akryl, latex, plátno, 100 x 100 cm Protiváha, 1990 akryl, latex, plátno, 100 x 100 cm

Zdeněk Kučera

Bílý čtverec II, 1991
akryl, latex, plátno, 100 x 100 cm

Dynamický čtverec, 1991
akryl, latex, plátno, 100 x 100 cm

Protiváha, 1990
akryl, latex, plátno, 100 x 100 cm

Malíř, grafik, tvůrce objektů a člen Klubu konkretistů Zdeněk Kučera (1935-2016), vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě a matematiku na Přírodovědné fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po absolutoriu v roce 1957 působil jako pedagog na Ostravsku. V roce 1969 byl z politických důvodů propuštěn. Mezi ostravské vysokoškolské studenty rozmnožil posmrtnou masku Jana Palacha. Jeho osobním životním mottem bylo: svoboda, pravda, geometrie. Od roku 1992 vedl jako docent olomouckou katedru výtvarné výchovy, v roce 1997 byl jmenován profesorem.
V období od druhé poloviny šedesátých let až do sklonku osmdesátých let, kdy působil na severní Moravě, se Zdeněk Kučera věnoval převážně sochařské tvorbě, kterou lze charakterizovat jako cestu tvarové redukce. Po přesídlení do Olomouce v roce 1989 začal vytvářet první obrazy (nejstarší v roce 1989), které rozvíjel až do konce života. Vývoj Kučerových maleb lze charakterizovat jako posun od minimalistických pláten založených na vztazích jednoduchých linií a ploch k složitějším kompozicím zdůrazňujícím optickou plasticitu, a měkké prolínání iracionálních prostorů.

Díla Bílý čtverec II (1990), Protiváha (1990) a Dynamický čtverec (1991) dokládají postupné rozpracovávání příklonu k minimalizovanému tvarosloví a věcné barevnosti. Tyto obrazy působí na první pohled racionálně, avšak dynamika v nich skrytá vyvolává v pozorovateli silný emotivní zážitek. Dialog barevných ploch s prázdným prostorem tvoří zvláštní napětí a tříbí divákovu pozornostní procesy k hranicím meditace, kdy divák neviděné formy vnímá podprahově. Pravidelné posuny polovin jednotlivých stran čtverce a střídání barev vyvolává iluzi pohybu, vzruchu a pulzace, díky kterým se centralizovaný motiv čtverce opticky rozpíná nejen do stran, ale také do prostoru směrem k divákovi.