HANA PURKRÁBKOVÁ Jedlíci, 1995 šamotová kamenina, 70 x 100 x 75 cm

HANA PURKRÁBKOVÁ
Jedlíci, 1995
šamotová kamenina, 70 x 100 x 75 cm

Hana Purkrábková (1936-2019), česká keramička a sochařka. Po absolvování Střední průmyslové školy keramické v Bechyni absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (ateliér Jana Kavana), poté byla zaměstnána v keramické dílně Ústředí uměleckých řemesel ve Štěchovicích, kde i začala realizovat volnou tvorbu. Od roku 1969 přešla zcela do svobodného povolání a v Brunšově spolu s Karem Pauzerem vytvořili pracoviště umožňující realizaci velkých keramických plastik. Vystavovala od počátku šedesátých let, je držitelkou řady ocenění.
Hana Purkrábková měla neuvěřitelný cit pro sochařskou zkratku. Z keramické hlíny se jí podařily vytvořit mimořádně působivé figury a tváře, které bez zbytečných detailů podávají skvělý, často ne zrovna lichotivý obraz lidských typů a situací. Karel Pauzer ji označuje jako „zlodějku výrazů“, kdy se jí podařilo sumarizovat pocit z běžných dějů – politických mítinků, vernisáží, čekáren u doktora…
Předkládané práce reprezentují všechny její polohy – niterná osobitost v případě křehkého portrétu autorčiny maminky, agresivní mluvčí, reprezentujícího „politika“ jakékoli doby a groteskní jedlíci, vrhající se na rautový stůl při jedné z vernisáží, reprezentující snahu „urvat co se dá“. Karlem Pauzerem vybraná Kočka jako dar dotváří tento konvolut polohou obracející se ke zvířatům a jejich soužití s lidmi, tedy k tématu, které měli částečně s Pauzerem společné.

Jedlíci jsou de facto sousoším, dvě figury a stůl s talířem, okolo něhož figury roztáčejí své ambice. Dostat se k talíři první? Přesvědčit protivníka o své pravdě? Zadupat ho do země? Na rozdíl od usazené Babičky, čekající a zároveň ironicky glosující, je v této situaci děj a drama. Je to drama groteskní, figury mají holé hlavy, dvojité brady, tlusté prsty a vypouklá břicha. Otevřená ústa a zjevná gesta naznačují, že nic není důležitějšího, než gáblík na stole. Otázka humanity a lidskosti je redukována na uspokojení primárních funkcí. Tento výjev, přestože byl inspirován momentem jedné z vernisáže v polovině 90. let, je naprosto nadčasový a mohl se odehrát v jakémkoli časoprostoru.

Dílo bylo zakoupeno za podpory Ministerstva kultury České republiky.

Helena Musilová – Martina Vítková