Malíř – mistr papíru a slova – malíř – sochař – výtvarníci odlišné generace, zaměření, zkušeností i tvorby. Nicméně přesto je jejich společná výstava více než logická.
Kolektivních programů, manifestů, radikálních vystoupení zažil umělecký svět ve 20. století celou řadu (a určitě bude zažívat i v dalších stoletích), zazářily, zanikly a objevily se nové. Ovšem někde pod tím existuje daleko silnější pojítko, jedinečná spřízněnost, přátelství, jež pozoruhodným způsobem dokážou procházet časem, prostorem i uměleckými postoji a která jsou pro historii umění (pochopitelně i pro historii vůbec) neméně podstatná, stejně jako hmotné artefakty a „tvrdá“ data. V současné době probíhá intenzivní snaha zmapovat tyto neformální vztahy, od velkých systémů, jako byl varšavský NET (propojující avantgardní umělce z celého východního bloku), fungující od roku 1972, či rozsáhlé aktivity brněnského teoretika, experimentálního básníka a sběratele Jiřího Valocha až po osobní vazby, které umožnily uskutečnit zdánlivě nereálné nápady nebo – a což je stejně podstatné – udržet otevřenou mysl i v nelehkých časech. Pro Museum Kampa jsou tato témata obzvláště důležitá, zakladatelka této instituce Meda Mládková jako sběratelka a mecenáška navštěvovala, sbírala a podporovala středoevropské umělce – její podpora byla důležitá zároveň osobním zájmem a přátelstvím, v době tzv. normalizace leckdy důležitějším než finanční stránka.
Impulzem k uspořádání výstavy čtveřice dnes uznávaných autorů evropského umění 20. a 21. století bylo vyprávění Miloslava Mouchy o tom, jak u něho v osmdesátých letech bydlíval během svých pobytů ve Francii Václav Boštík, jak pracoval v jeho pařížském ateliéru a setkával se s dalšími přáteli. Nejenže to upozornilo na téměř neznámou kapitolu života dnes legendárního umělce, ale obecněji to ukázalo na už zmiňované sítě a vztahy, které se i u tak silných výtvarných individuí navzájem podepsaly na vlastní tvorbě.
V roce 1968 zůstal Miloslav Moucha (1942) ve Francii – radikální ukončení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy neslibovalo příliš šťastnou budoucnost. Za deset let se mu podařilo se z téměř neznámého Čecha vypracovat mezi uznávané malíře, působit jako profesor École des Beaux-Art v Besançonu, iniciovat založení malé galerie, mimo jiné prezentující další Čechy, kteří se rozhodli zůstat za hranicemi Československa. Právě do Besançonu získal pozvání pro Václava Boštíka (1913–2005), který v roce 1979 opravdu přijel – a tím začíná série Boštíkových francouzských pobytů a výstav. Boštíkovi bylo umožněno občas pobývat na Západě, v Jugoslávii měl provdané dcery, a odtud bylo přece jenom možné snadněji vycestovat bez postihů nebo častých kompromisů, které výjezdní doložka do „kapitalistických“ zemí představovala. Mouchův ateliér byl zároveň místem setkání dalších Čechů – Jiřího Koláře (1914–2002), žijícího v Paříži od roku 1980, nebo Jindřicha Zeithammla (1949), který pravidelně přijížděl z Düsseldorfu, kde se po emigraci v roce 1972 usadil.
Všechny čtyři přátele spojovalo – i když v různých formách a provedeních – intenzivní hledání určitých vnitřních principů, které ovlivňují krajinu, vesmír, prostě způsob chápání přírody i všehomíra. V jejich dílech se objevují základní geometrické tvary, pomocí nichž jsou budovány zdánlivě jednoduchá, ale obsahově velmi silná díla – jakkoli to může znít jako protimluv, označení metafyzická geometrie může být klíčem k chápání jejich díla. Geometrie jako hledání univerzálního řádu, metafyzika jako snaha ztvárnit nehmotné či duchovní jsoucno.
Výstava představuje práce vzniklé v osmdesátých letech, tedy z období jejich setkávání. Cílem expozice však není hledání vnějškových podobností nebo odlišností či inspiračních zdrojů, neboť mnohem podstatnější pro nás je poukázat na jejich obdobný způsob vidění světa vyvěrající ze vzájemně blízkých filozofických východisek.
Kurátor: Moucha
2. patro Schulzova křídla
Návštěvnost: 21 794