Sochař, scénograf, autor kreseb, ilustrací a instalací Stanislav Kolíbal vystavuje v hlavních sálech Musea Kampa. Narodil se 11. prosince 1925 v Orlové na Karvinsku, mládí strávil v Ostravě. Ovlivnilo ho prostředí dolů i válečné a poválečné nejistoty a střídmosti. Bezprostředně po skončení druhé světové války vystudoval grafiku v ateliéru Antonína Strnadela na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Pokračoval studiem scénografie na DAMU u profesora Františka Tröstera. V době normalizace mu bylo na víc než deset let znemožněno vystavovat, jeho práce se na velké zahraniční přehlídky dostávaly velmi komplikovaně, ale zaznamenaly mimořádný úspěch. V letech 1990–1993 vedl ateliér Socha a instalace na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho výstava na Benátském bienále v roce 2019 byla poslední velkou reprezentací země. 

Ve své práci vycházel z kresby, vnesl do českého i světového umění zcela jiný druh sochy, nezaložený na hmotě a objemu, ale na obrysu. Důležitá byla linka, tvar, „chudý“ materiál, často sádra, dřevo, provázek. Zabýval se meziprostory, mezistavy mezi klidem a pohybem, labilitou, potenciálem okamžiku, v němž je již tušena změna. 

V Museu Kampa se prezentují dva ikonické okruhy Kolíbalovy tvorby vzdálené časem a zároveň pokrývající celou jeho uměleckou dráhu. Ve vstupním sále jsou to kresby z Ostravska ze čtyřicátých let, nevystavované od doby vzniku, a ilustrace knih. Stanislava Kolíbala inspirovala literatura, vytvořil vizuální paralelu k textům Marca Aurelia, A. P. Čechova, Jamese Joyce, Alexandra Solženicyna, Rainera Marii Rilka aj. Došel k novému typu ilustrace dětských knih, založených na jednoduchosti, jež dává prostor pro imaginaci. Hned první z nich, dvoudílný Strom pohádek, vyšel od roku 1958 v několika nákladech a v mnoha překladech. Ilustrátor využil barevná pole vznášející se v prostoru četby jako list ve větru, houpající se jako uvázaná loďka, ve vzájemné dynamické a neprvoplánové harmonii vzdálených souhvězdí. Druhou kapitolu představují Stavby vznikající z půdorysu berlínských kreseb od roku 1988. Se zlomem epochy Kolíbalovo dílo přestalo být metaforické, obrátilo se k architektonice, růstu a stavebnosti. Dvojakord rané a současné tvorby završují reliéfy vytvořené v roce 2022 pro tuto expozici.

Martina Vítková