Sochař Vladimír Janoušek (1922–1986) absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Josefa Wagnera, stejně jako jeho budoucí žena Věra nebo Miloslav Chlupáč, Olbram Zoubek a Eva Kmentová. Spoluzakládal uměleckou skupinu UB 12, jejímiž teoretiky byli Jiří Šetlík a Jaromír Zemina. Autor monumentálních realizací i komorních soch reprezentoval Československo na světové výstavě Expo ´70 v japonské Ósace, již slavnostně otevíral společně s japonským umělcem Tarou Okomatem. Během normalizace byla Janouškova veřejná a výstavní činnost utlumena. Sochařská období krystalů a růstu, kyvadel a variabilů propojil motivem času Janouškova oblíbeného básníka Františka Halase kurátor Karel Srp. Vystavená díla zapůjčily státní a soukromé sbírky převážně z ČR, mnohá budou velkým překvapením, protože takto rozsáhlá prezentace Janouškova díla dosud nebyla možná ani za jeho života, ani po roce 1990. Do třech pater hlavní budovy musea umístil architekt výstavy Dominik Lang téměř dvě stovky uměleckých děl. Sochy, objekty a reliéfy doprovázejí kresby a fotografie doplněné autentickým nábytkem ze smíchovské vily Janouškových.

Výstavou diváka provází čtený kurátorský text a výběr vlastních Janouškových formulací o sochařské tvorbě. Každý navštívený prostor je zcela odlišný, projdeme studiem, depozitářem, místem tikajících kyvadel i okamžikem po výbuchu, kdy byly Janouškovi zastaveny všechny práce do veřejného prostoru a všechny výstavy, včetně těch v rodném kraji. Cestou okolo kejklířů a pádů přicházíme  k lesu monumentálních temných pohyblivých figur, jež za sochařova života mohli vidět pouze jeho přátelé. 

Instalace je zároveň interpretací, jevištěm pro divákovo seznámení s téměř naprosto neznámým a přece obdivuhodným sochařským dílem. Nabízí kontextuální pohled skrze recyklaci, tradiční sokly nahrazuje recyklovaná paneláž z předchozí výstavy a nábytek z osobního prostoru Janouškových.  Součástí výstavy je také kinematografický aspekt, rozpohybované sochy ve videozáznamu Ivana Svobody a Dominika Langa.